Je půl jedný ráno, středa, 3. srpna 2011.
Teď vám ale povím něco o úterý, který skončilo před půlhodinou. Klidně by se to vlastně mohlo jmenovat Esence pohody 2.0…. Ale počkat.
Úterý 2. srpna bylo poměrně dlouhý. Začal jsem ho po půl sedmý ráno, skončilo přelitím do středy/takže vlastně neskončilo/?
Načal jsem ho v půl sedmý ráno, protože jsem měl jet poprvé na bazén jménem "Burbage" ve městě Suffolk. Jet, dojet a pracovat tam 13 hodin. Mýty opředený Burbage. Nechtěl jsem tam. Strašili mě. Přes sto lidí v bazénu, pískání, stres, řev. Jenom ne krev. Při pomyšlení na Burbage, kde se začíná v 8 ráno a končí v 9 večer/13 hodin/ jsem si imaginárně převlíkal trencle.
OK. Je půl osmý, sedím ještě s Kristýnou před hotelem, čekáme na odvoz. Jsem smířenej s tim, že jedu na Burbage, poprvé. Ráno jsem se ještě trochu pomazlil s takovym mym talismanem malym. Vždycky, když chci mít dobrej den bez problémů, žmoulám tenhle malej talisman kardiálního tvaru. Dneska hlavně nechci proražený lebky, otevřený zlomeniny, ani zvracení. Nejsem sadista, ale na všechno nás učili, všim strašili. Já to ale prostě nechci.
Půl osmý, nikde nikdo. Asi teda pojedu na kole.
Tři čtvrtě, hlavní supervisor a manželka majitele, Angelique, bere telefon, přijede prý pro nás.
Osm ráno. Angelique dorazila. "Měl jsem zavolat hned v půl osmý" (….). Po chvíli ticha se zeptá tajemně, vlastně to je napůl otázka a napůl prorocká věštba: "Are you prepared? Prepared for BURBAGE? Lot of work, lot of people…!!!"
FUCK, mluvím k sobě. Převlíkám si virtuální trencle. Cožpak talisman už nefunguje? No nic.
Jsme tam, cesta trvala asi dvacet minut, projeli jsme nevábným downtownem, kolem loděnic v Newport News, které zaměstnávají desítky tisíc lidí, a přes řeku až do Suffolku.
Bazén se nachází u jezera Burbage, podle něho se to tam celé jmenuje (jestli kliknete na odkaz, doporučuju vlevo záložku Neighborhood Watch ,mimo jiné o polo-samozvaných hlídačo-sousedech alias "Block Captains"). Na první pohled se mi líbí, ale hned si představuju, jak v něm všechno vříská, běhá, skáče, padá.
SHIT.
Není tu žádnej Amík, kterej by nám vše ukázal, Angelique ví (dámy prominou) zase hovno. Před devátou ale dorazí Carl, týpek s funky slunečníma brejlema, rozcuchanej, furt se směje. Chodí jak invalida, co byl ve Vietnamu. Má obvázaný koleno. Ve Vietnamu ale nebyl, je starej jako já. Po všech nutnejch procedurách jako je vyndávání žab ze skimmerů a tak dále je konečně devět a hned přichází první hosté. Vlastně domácí, bydlí tu.
Kolem desátý hodiny je v bazénu asi 20 lidí, vesměs maminky a jejich ratolesti. Ukázněné. Maminky i ratolesti.
Kolem dvanáctý je na bazénu se mnou, Kristýnou a Carlem ještě technik a jeden domácí-host, takovej bělovlasej dědeček hříbeček, úžasnej frajer. A já se začínám poprvé smát. Burbage opředený mýty, pche. Carl si koleno pochroumal, když jezdil opilej na skejtu kolem školy. Řikám mu, že mi to připomíná hru Tony Hawk's Pro Skater a on uznale kývá.
Celý den je ve vodě maximálně 20 lidí, v celym areálu maximálně 35. To mám možná velký voči. Když nesedim na standu, čtu si. Prohodim pár slov s kouzelným dědou, kterého atakuje obrovitý čmelák. No atakuje. Obsadil jeho tričko, brouká si jako jazzman a my se s dědou jen smějem. On pak skočí do vody, hladina se na chvíli zavře, aby vzápětí vystříknul parádní gejzír, ale to už má ten děda pěkně kulatý břicho nad vodou a hoví si. Technik stříká do bazénu nějaký sračky, je tam hodně krému z lidí. Sračky krém za chvíli rozpustí a voda je trochu lepší. V jednu po obědě přišel ještě další plavčík, Shawn. Taky v klidu.
Kolem šestý večer začínaj lidi chodit do vedlejší komunitní budovy s velkým travnatým prostranstvím, které se táhne směrem k jezeru. Slavnost. Hotdogy, hudba, sborový tanec, soutěže. Shawn přinese 5 hotdogů, brambůrky, coca colu a vodu. Večeře zajištěná.
Stmívá se. Na bazéně opředeném mýty je asi 10 lidí. Šest hostů-domácích. Kristýna si luští křížovku, Carl, Shawn a já si házíme frisbee. "Man, this is the hardest ligeguarding ever", řikám s vážnym ksichtem Carlovi a všichni propuknem v smích.
Vrcholem je, když se mě Shawn zeptá, jestli piju alkohol. Pak nabídne plastovou flašku, kde je na dně "něco". Odmítám (protože tam už nic není!) a po chvíli mi to dojde. Ptám se, jestli to z tý flašky pil celej den. Zařechtá se a řekne, že jasně. :-D. To je prostě geniální!!
Esence pohody 2.0 tenhle den. Barvitej jak přebal desek Pink Floyd. Už se těšim, až zase za tejden pojedu brzo ráno na Burbage.
Cestou zpět se nevábný downtown a loděnice mění v úžasnou scenerii, která připomíná noční městský tratě z Need for Speed, světla, neony, barely, typická vodárenská věž. Alternativní rádio na frekvenci 96.1 vyřvává Smashing Pumpkins. Chybí mi jen řídit auto, který po zmáčknutí kouzelnýho knoflíku prdí dusík a jede třeba 250 v hodině. Někdy příště.
